Tylovo divadlo z Újezdu u Brna není v Boleradicích spolkem neznámým. Několikrát se
zúčastnilo Divadelní či Jarní sešlosti (s Našimi furianty v roce 2004, Kishonovým
Oddacím listem v roce 2007, Wilderovým Naším městečkem v roce 2009 či
Procházkovým Ve státním zájmu v roce 2012). Na „novodobém“ soutěžním Mrštíkově
divadelním jaru se soubor objevil před třemi lety s Peškovým Vostatkovým sódem,
poprvé v režii mladého Tomáše Kaválka.
Tomáš Kaválek dává i dnes do služeb souboru jak svou energii (nadchnout,
zorganizovat a zvládnout dvaadvacet lidí podílejících se na inscenaci je kumšt), tak svou
múzičnost (v letošním představení obstarává s kolegyní Drahomírou Kristenovou
hudební doprovod, vedle jejího klávesového nástroje hraje výborně na klarinet). Méně
šťastnou měl letos dramaturgickou ruku – ale řekněme, že výběr Obecně prospěšných
strašidel Petra Tomšů je drobný úlet na vcelku respektuhodné divadelní cestě.
Na druhé straně, Obecně prospěšná strašidla nejsou nejhorší hrou Petra Tomšů,
jenž svá dílka zveřejňuje na internetu a dává k dispozici amatérům bez poplatků.
Anotace ukazuje na komunální satiru, kterou komedie skutečně je: „Nad městem
chátrá zřícenina hradu a na radnici přemýšlí, co s ní. Místostarosta má jasno – hrad se
zbourá a místo něj jeho firma postaví krásný nový resort. To se ale nelíbí památkářům
a hlavně strašidlům, která na hradě po staletí straší. Aby hrad i sebe zachránila, budou
muset zlomit nejen staleté prokletí, ale i novodobé prokletí korupce a byrokracie.“
Odkaz na televizní Ať žijí duchové (a možná i filmovou Bílou paní) je zjevná a přiznaná.
Pokud by měli tvůrci odvahu text výrazně proškrtat a zdivadelnit a využít ho více jako
inspiraci než dogma, jakousi „hereckou partituru“, bylo by možné se dočkat vcelku
zábavného tvaru se zajímavými postavami a pár zapamatovatelnými hláškami.
Újezdští v tomto ohledu zůstali v půli cesty. Škrtali, ale ne dost – dvouhodinová
stopáž je prostě příliš. Představení proložili tematizovanými písněmi Jana Wericha,
Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka – člověk si rád připomene Davida a Goliáše, V domě
straší duch, Svítá či Život je jen náhoda – škoda jen, že hudební část vyvolává pocit
samostatného koncertu spíše než součásti děje (a mohlo by to pomoci: Silvie
Drahošová, představitelka Marušky, jež je jakousi prostřednicí světa strašidel a světa
živých, báječně zpívá – možná by mohla být využita jako spojovací článek; případně by
mohla být odstraněna umělá hudba, zejména svatební pochod). Text částečně
přizpůsobili svým poměrům – místo Hernajsburgu mají Rychtaburg (Rychta je jejich
hrací prostor, prý skutečná zřícenina), během představení odkazují na vesnice
sousedící s Újezdem atd. – klidně by mohli více. A také by se mohli zbavit drobných
prohřešků typu obracení se do diváků v čistě iluzivním tvaru (hrát spolu je skutečně
důležitější), soustředit se na aktšlusy a „nehoubařit“.
V hereckém obsazení zaujal zejména Jindřich Doležal coby rytíř Mikuláš Lev
z Rychtaburgu; také debutující Rostislava Paarová coby památkářka Blechová; Tomáš
Nebl jako místostarosta Jindřich Dřímal, který jako by vypadl z maloměstských
mafiánských devadesátek; Alexandr Vörös jako právník Kašpar (Láďa Valeš jeho postavu přirovnával k jinému Kašparovi, konkrétně ke včelaři Kašparu Šmejkalovi
v Našich furiantech). V paměti zůstanou ze sympatického představení roztomilé
detaily: kostlivec Roberta Ostrovského ve skříni, proměny kostýmu Ducha Dany
Kyzlinkové, brněnský akcent pekelného velvyslance Luciáše v podání Pavla Krejčiříka,
balónky – duše osvobozujících se strašidel…
Čtvrteční uvedení Obecně prospěšných strašidel byla derniérou – a Tomáš
Kaválek přiznal, že soubor „už je jinde“. Před týdnem absolvovali „Tylové“ z Újezdu u
Brna premiéru Pana Kaplana, který má třídu rád. Snad i tento titul uvidíme na přehlídce
v Boleradicích. Budeme se těšit.
Za lektorský tým
Mgr. Petra Richter Kohutová
